David Klimeš: Vir

vir.indd 1

12.05.2022 11:11:29

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

© David Klimeš, 2022 © Illustrations & Graphic Design Zdeněk Trinkewitz, 2022 © Filip Tomáš — Akropolis, 2022 ISBN 978-80-7470-424-6 ISBN 978-80-7470-425-3 (MOBI) ISBN 978-80-7470-426-0 (ePUB)

vir.indd 2

12.05.2022 11:11:29

David Klimeš

vir.indd 3

12.05.2022 11:11:29

4

vir.indd 4

12.05.2022 11:11:29

5

vir.indd 5

12.05.2022 11:11:31

6

vir.indd 6

12.05.2022 11:11:31

„Moje politika je vládnout lidem, protože většina z nich chce být ovládána. Toto je podle mne jediná cesta, jak zajistit suverenitu lidu. Jako katolík jsem skončil válku ve Vendée. Stal jsem se muslimem a usadil se v Egyptě. Jednaje papeženecky, získal jsem si srdce Italů. Kdybych vládl židovskému národu, obnovil bych Šalamounův chrám. Ve svobodné části Dominga jsem byl pro svobodu, potvrdil jsem otroctví v otrokářské části ostrova. Omezil jsem otroctví, kdekoli jsem ho udržoval, obnovil jsem pořádek a disciplínu, kdekoli jsem zavedl svobodu. Nebojím se spáchat čin zbabělý, když to bude pro mě užitečné. Na tomto světě není v zásadě nic vznešeného. Můj charakter mě vede k záměrům, které jsou s to posílit moji moc a oklamat ty, kdo si představují, že mne znají. Upřímně, jsem zbabělec, skutečně, jsem v podstatě zbabělec. Dávám vám své slovo, že bych byl ochoten spáchat to, čemu svět říká nečestné jednání. Neříkejte mi nic o dobrotě, o pomyslné spravedlnosti, o přirozeném zákonu.

Potřeba je nejvyšším zákonem, veřejné blaho je nejvyšší spravedlnost.

V každém dni je přítomno zlo, každá okolnost má svůj zákon, každý člověk jedná podle své vlastní přirozenosti.“ Napoleon Bonaparte

vir.indd 7

12.05.2022 11:11:31

8

vir.indd 8

12.05.2022 11:11:31

+

Nepříjemná změna. Proč ale vlastně nepříjemná? Vždyť nic horšího necítí, spíš naopak. Když tak přemýšlí, vlastně se jeho tolikrát zažívaný a bohu­ žel i prožívaný pocit odporu dost silně proměnil. A ví proč. Ale to není důležité. Důležitější je, jak moc ho překvapily jeho strnulé pocity. Jako by s tím, jak se blížil k jeho baráku, procházel nějakými bariérami a s každou další v něm rostlo jeho podráždění, agresivita. Jako by ho dusila všechna nepřízeň světa. Ale dnes…

Ne že by se k němu těšil, to zase ne. Ponurá atmosféra na něj dýchala z každého koutu. Přesto se z nepsané faktické povinnosti stalo něco, kde se v dáli mlhavě rýsoval, když už ne cíl, tak alespoň smysl. Sám teď ale byl na nejvyšší míru udiven tím, jak se dnes cítí. Připadal si, jako by vystoupil z klece pocitů, v níž byl uvězněn, a nyní tu klec s údivem dokolečka obchá­ zel. Mohl si i představit jiskření na jednotlivých hranách, které proudilo mezi rohy klece. Na jednom bylo opovržení, na druhém vzdorovitost, na třetím špatně skrývaná převaha… Dost, pomyslel si, na přejití jednoho chodníku až moc sebekritiky. Přesto, není nyní v jiné kleci? Neotevřel – či spíše nevypáčil – jedny dveře, a už se hrne do druhých? Blížil se k rohu ulice, za chvíli už bude na hlavní. Jako by věděl, že tento sebezpytující mo­ nolog nevydrží tu vřavu a frmol pulsující tepny města, snažil se nějak si rychle probíhající a ubíhající myšlenky uspořádat. Cítil, že vzdor nahradilo pochopení, uzívanost lítost, nevraživost opatrný zájem.

9

vir.indd 9

12.05.2022 11:11:31

„Stejně to nechápu,“ polohlasem se pokusil utřídit si jednotlivé myš­ lenky a jednou nohou nastoupil na rychlochodník. Byl tak zahloubaný do svých těkavých myšlenek, že zapomněl i hodit pěťák do kasičky na rohu.

Teď už jel na pojízdném chodníku a jen přes rameno se ohlížel na oprýs­ kanou bandasku s nenasytnou černou dírkou uprostřed. „Sakra,“ zamumlal. Vždyť ho přeci už alespoň pět minut žmoulá v kapse. „Zapomenout mu dát nažrat,“ kroutil hlavou. Už léta k němu chodí touhle ulicí a vždy kolem stejného žrouta. Ale nikdy se mu nepodařilo odhalit, jestli má očko, nebo ne. Potichu si nadával na svou lenost. Kdyby šel o ulici dál, ani by si tolik nezašel, ale přitom by věděl, že tamten žrout je starý typ, který ještě nemíval zabudovanou kameru. „Sakra,“ znovu si povzdechl. Asi příliš nahlas, protože jedna paní střed­ ního věku ho opovržlivě sjela pohledem. Normálně postupuje pomalu s rych­ lochodníkem, ale dneska je tak unavený, že se posadil na omlácenou lavičku po straně a rozhlížel se po hlavní třídě. Čumění do výloh, které ho lákaly, aby vystoupil a „udělal nejlepší nákup svého života“, ho po chvíli přestalo bavit, a tak sledoval proměnlivou společnost, která se kolem něj míhala. Z lidí, kteří obcházeli výlohy, ho brzo začaly bolet oči, protože rychlochodník jel dneska nějak rychleji. Kromě toho sledovat masu střední generace, jak se tetelí vzrušením před marketingovým umem corpmarketů, to ho čas od času dovádělo ke stavům zuřivosti. Proto otočil hlavu a zaměřil se na spo­ lečnost, která se s ním vezla. Protáhl obličej, protože po zběžném ohledání spolucestujících se z chodníku rozhodla vystoupit hned ta nejzajímavější osoba. Jakýsi stařík s roztomilým ořechem opatrně došlápl na postranní pás, který se zpomalil, až mohl dědek vystoupit. Už si myslel, že ho nikdo další nezaujme, když tu jedna madam nevalné konstituce vyjekla, jakmile její pečlivě podmalované oči spatřily cosi ve výloze corpmarketu. Rychle vstoupila na postranní pás a Vítek už věděl, co se bude dít. Pod rouškou ne­ musel nijak skrývat škodolibý úsměv, když se kyprá žena zřítila na dlažbu.

Sledování těchto karambolů patřilo k oblíbeným podvečerním čin­ nostem pubertální mládeže. Před časem se dokonce uvažovalo o radikálním 10

vir.indd 10

12.05.2022 11:11:31

zpomalení veřejných chodníků. Návrh podalo Sdružení pro spotřebitele.

Za návrhem stály potíže tohoto typu žen, které s vidinou skvělého nákupu příliš rychle sestupují z pásu, ještě než zpomalí na přijatelnou rychlost.

Neprošlo to, protože lidé si za ta léta na rychlochodníky tak zvykli, že by zpomalením nabrali ve svých životech nemalé zpoždění.

Teď už tu po extempore oné dámy nebylo opravdu co k pozorování. Jen roušky. Některé prozrazovaly příslušnost k různým korporacím a jejich nošením se ukazovala „povinně dobrovolná“ hrdost na svého zaměstna­ vatele, což se mohlo odrazit třeba i v prémiích. Anebo taky ne. Pak pár sportovních fanoušků. A nejzajímavější byla samozřejmě mládež. Nej­ různější seskupování, gangy, módní vlny a podobné mentální sdružování už dávno neprobíhalo přes oblečení, tetování a jiné obstarožní znaky, ale přes roušky. Jenže teď tady nic k vidění nebylo. A to ani u Vítka, protože ten si tu svoji temně akvamarínovou sundal a vzal si neutrální šedou.

Nebyl žádný rebel a dobře znal základní pravidlo nošení roušek: Jestli nechceš vidět, jak tě vezou, vem si šedou. V částech města, kde dotyčný nebyl doma, nikdy nemohl vědět, zda se za svoji příslušnost k jinému ra­ jónu nedostane do problémů. A Vítek v této části města doma rozhodně nebyl. Takže univerzální šedou.

Jak tak pozoroval cvrkot na hlavní třídě, čas od času zavadil pohledem o žrouty, krčící se na rozích. Mnohé kasičky byly oprýskané, ale mnohé také zánovní, neproniknutelně černé, s jediným otvorem na peněžitou manu. Vítek si znovu vyčítal, že tam nehodil pěťák. To by bylo neuvěřitelné, kdyby ho po tolika letech poctivého „dobrovolného“ dárcovství kamera zaznamenala. Asi by se nic nestalo, utěšoval se, ale my, co máme práci na indexu, musíme mít co nejčistší image. „Safra,“ mumlal už poněkolikáté. Cesta ještě chvíli trvala, a aby se z toho splínu dostal, hrábl do kapsy pro sluchátka. Už se chystal zmáčknout port, když vtom uviděl, jak se na něj z černého tlačítka culí zalomená sirka. Vítek protáhl obličej a pohledem zapátral, kde je zabudován další interaktivní sloupek. Po chvíli rozvažování mezi hudbou a tím, že sedí na zadku, se 11

vir.indd 11

12.05.2022 11:11:31

rozhodl dál využívat to druhé. V tuhle podvečerní dobu stejně všechna rádia hrají jen podbízivou muziku pro potencionální nákupčí.

Skoro zapomněl, že má vystoupit. Jen tak tak, že včas skočil na zpoma­ lovací pás a už opět stál na zaprášené šedivé dlažbě. Na konci kolmé ulice zahlédl žluť odjíždějícího autobusu. Podíval se na hodinky. Než čekat na další, to raději pěšky. Prokličkoval několika ulicemi a po chvíli by už nikdo nepoznal, že je pět minut od hlavní. Zaprášení, zohýbaní a vypáčení žrouti bezbranně prosili o příspěvek. „Jaký je to rozdíl,“ zašeptal do ticha, ještě před pár lety chodil okolo těchto neškodných prosíků, nyní aby si dával pozor na žroutské slídily okolo hlavní.

Na rohu jedné ulice se zadíval na zohýbanou měděnou cedulku nad žrou­ tem. Na mapě byl vyražen křížek u nějakého města a u něho text: „Každý rok zde umře na sto…“ Zbytek textu byl přestříkán sprejerskými tagy. Ani nevěděl, proč tam ten ožmoulaný pěťák, původně určený pro jiného žrouta, hodil. Jen v oprýskané kasičce zazvonil. Vítek zahlédl nový zámek, někdo se asi pokoušel páčidlem dostat k peněžitému obsahu schránky. To kdyby se stalo na hlavní, pomyslel si, dotyčný už by seděl v lapáku. Vybavil si, jak někde četl článek o tom, že nejmodernější žrouti mají už tak dokonalou optiku, že videozáznam je bez problémů uznáván jako důkazní materiál u soudu. Dál už nepřemýšlel, protože se na protějším chodníku objevila slečna. Usmála se. Tedy to samozřejmě nevěděl. Viděl jen roušku nějaké korporace. Ale oči to řekly. Většina žen sázela na výrazné malování, aby sebemenší pohyb svalů na obličeji dal takové znamení, které by jinak vy­ sílala pusa, nos a vše, co muselo být schované.

S úsměvem si uvědomil některé výhody svého zaměstnání. Tedy za­ městnání… Od školních let získal neutuchající jistotu, že zaměstnání musí být pracné a nezajímavé, maximálně na hranici těžké dřiny a něčeho, co tě kdysi zajímalo. Ale teď… Všechno vychází, parádní džob a těch peněz také není málo. A má to své nepopiratelné výhody, pomyslel si a otočil se za dívkou, která mizela v dalších uličkách. Poslední dobou ho však někde 12

vir.indd 12

12.05.2022 11:11:31

vzadu hryže myšlenka, jestli se příliš nefláká. Kdy naposled udělal novou smyčku? Kdy si naposled sedl ke klavíru? A co hůř, kde jsou ty časy, co jak náměsíčný chodil po městě a lapal různé zvuky? Musím se do toho zase dát, potřásl hlavou, nebo mě sestřelí někdo jiný. V duchu se však pousmál.

Věděl, že se stal tak trochu městskou legendou klasiku a kromě toho ti, kteří se taky snaží vyšplhat na vrchol, mají jedno obrovské mínus. Bez klasického hudebního vzdělání to jde těžko. Vítkovi prolétla hlavou dvě tři jména. Trochu protáhl obličej, když si vzpomněl na jednoho konkurenta, který se stával čím dál víc populární. „Ta jeho trubka…,“ zamumlal, když si vzpomenul na perfektní dechy konkurenta. Zdá se, jako by všichni ve městě teď najednou chtěli večer co večer slyšet tu jeho trumpetu. Vzápětí se mu ale rozzářila tvář, když si vybavil jeho podkresy. Strašný! Kombinovat taneční hudbu a klasiku není žádná legrace. Ale až se to časem všichni naučí, co pak? Popojedu na vedlejší kolej?

Minul dalšího obstarožního žrouta a pohodil si na zádech batoh s tý­ denním servisem. To ho znovu vrátilo do přítomnosti. Vždyť k němu jde právě kvůli obsahu toho batohu. Ale bylo tam i něco navíc. Školní uniforma v něm byla pečlivě složená, flek od pití byl tak vyčištěný, že celé místo bylo až podezřele vypulírované. Propálené kalhoty byly složené tak, aby na první pohled nebylo nic vidět. Ještě jeden roh, druhý a už je v jeho ulici.

Stará čtvrť, podél chodníků se ještě povalovaly popelnice, po žroutech ani vidu. Kdo ví, proč tam bydlel. Určitě by sehnal lepší kout, kde by mohl dožít život penzionovaného ministra. Vždyť byl ještě před pár lety tak vysoko postavené zvíře! Když mu přestěhování navrhoval, vždy jen odpovídal: „Ne, ne, tamten svět jsem já nevybudoval, do něj nechci.“ Vítek to nikdy pořádně nechápal. Co je tady jiného oproti hlavní, kromě toho, že zde ne­ jsou nejnovější vymoženosti, páchne to tady a všude je šedivá špína? Už se blížil k jeho baráku. Zase se rozpomněl na to, že sem jde s úplně jinými pocity než ta léta předtím. Týden co týden – tedy skoro – byl jen závozní­ kem proviantu. A nyní? Byl sám sebou překvapen, že je zvědavý. Nebylo 13

vir.indd 13

12.05.2022 11:11:31

to jen zištné. I když musel uznat, že vidina těch jeho neuvěřitelných uni­ forem a obleků ho fascinovala. Ale jako by jeho minulost, která pro Vítka doteď byla němým filmem, dostala svůj zvuk. Veškeré zajímavé střípky z jeho života, které tu a tam utrousil, přehlušila Vítkova nevraživost vůči němu. A nyní jako by se to s těmi obleky na něj celé vyvalilo. Už stál přede dveřmi. Tenhle barák ještě ani neměl automatický vchodový ověřovač.

Vítek zazvonil a šeptem počítal do dvanácti. To byl obvyklý čas, než se stařík došoupal ke komunikátoru. „Sedm, osm, dev…“ „Haló, jsi to ty? Tak já ti otvírám.“ „Jo, díky, jdu nahoru.“ Vítek byl překvapen. Co to je? Že by ho míň bolela kolena? Vždy napo­ čítal přesně do dvanácti, než se stařík ze starého křesla došoural přes byt ke komunikátoru. A nyní…

Divné, kroutil hlavou. Samotného ho překvapovalo, jak ho dokáže z míry vyvést změna několika drobností. Čekal na zdviž. Jak postával, přemýšlel o minulém týdnu.

Tak jiné to bylo setkání! Po letech nudy, šedi a prázdnoty, kdy se choval jako mnozí jiní jeho vrstevníci, kteří samozřejmě nemusí zásobovat své rodiče či prarodiče proviantem. Ale nechat zavážku seniorům se zákazem vycházení na sociálních službách, to se propisovalo do osobního hodno­ cení. Bylo to veřejným tajemstvím – nepsaným poutem společnosti, které bylo pevnější, než kdyby bylo nahlas vyhlášené v nějakém zákoně. Každý věděl, že stačí nepostarat se o své seniory zašpérované v temných pách­ noucích bytech, a brzo přijde předvolání a milým hlasem položený dotaz: „Takže vy nepovažujete za nutné se osobně starat o svého rodinného pří­ slušníka, i když přesáhl věk 65 let a má kvůli viru zakázané vycházení?“ Takový hlupák on není. Navíc musel uznat, že to státu funguje. Jeho příběh je vlastně typický: rozvedená rodina, absolutní odstřižení od otce, rodinné embargo na jakoukoliv debatu o něm. A najednou tlak státu do­ nutí rozpadlé rodiny dát své vztahy zase alespoň trochu dohromady, aby nikdo neměl problémy s úřady. Vítek byl typický případ asi i tím, že za ta 14

vir.indd 14

12.05.2022 11:11:31

léta zavážení otce zásobami si vlastně nic důležitého neřekli, byla to pro něj jen vynucená formalita, stejně jako pro mnoho dalších vrstevníků v po­ dobné situaci. Minulost nikdo nechtěl otevírat, místo dialogu se vždy jen úspěšně minuly dva krátké monology a zas vše pohltilo mlčení. Jen stát byl nadšen, jak podporuje rodinnou sounáležitost.

Až minulý týden se vše změnilo. V duchu si přehrával, co se vlastně stalo.

15

vir.indd 15

12.05.2022 11:11:31

vir.indd 16

12.05.2022 11:11:32

+

Před klubem přepadl Vítka zvláštní pocit. Připadal si jako před takovými pěti lety, to mu bylo nějakých pětadvacet. To také stával před vchodem a sbíral odvahu vstoupit. Občas se z baru vypotácel někdo, kdo Vítka jenom utvrzoval v tom, že není dvakrát bezpečné vejít. Pak se všechno zvrtlo. Do klubu chodil jako celebrita, pod paží desky a hlavu plnou nedodělků, které se snažil v duchu utřídit. Dnes zde opět stojí jako tehdy a má i stejné pocity.

Má tam vejít? Nemá? Vítkovi bylo najednou trapně, že do svých problémů tahá Kryštofa. Pak se ale oklepal a vešel. Dezinfekční brána pšoukla. Na­ jednou jako by z něj všechna úzkost spadla. Odepnul roušku, profesionálně přimhouřil oči, aby se hned nerozslzel z těžkého vzduchu. Nosem začichal a usmál se. Uvědomil si, že složení a vůně odéru v klubu odpovídají pozdní hodině. Vítek se pomalu rozkoukal a začal pátrat po Kryštofovi.

To ale nebylo nic obzvlášť těžkého. Podle železné tradice už přes ho­ dinu seděl na konci baru, rukou si podpíral hlavu, záda opřená o stěnu zajišťovala stabilitu celého těla. Na tu dálku mu Vítek nerozuměl, ale podle rychlé gestikulace a výrazu ve tváři zrovna nešeptal. Vítek se za­ čal prodírat jeho směrem. Jak se otíral o mladá zpocená těla tanečníků a tanečnic, zahleděl se na stage, kde jakýsi mladík pouštěl průměrné kusy tancechtivé společnosti. Vítek asi dvakrát zaslechl vysamplova­ nou klasiku. Kdyby nic jiného, tak jsem alespoň tomuhle městu trochu otevřel oči, pomyslel si Vítek. Bavil se tím, jak jsou samply houslových 139

vir.indd 139

12.05.2022 11:11:36

koncertů narvány do beatů bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Ale taky mu z toho bylo trochu smutno. „Nazdar,“ halekal trochu nahlas Kryštof a mával rukama směrem k příchozímu.

Vítek se smál od ucha k uchu a potřásl si s majitelem doupěte rukou.

Kryštof najednou zvážněl a přitáhl ho k tělu. Vítek ucítil pach kvalitního alkoholu a trochu máty: „Prosím tě, do čeho ses to namočil?“ Ani nečekal na odpověď a táhl Vítka do zadních místností. Překvapený Vítek se jen otočil a kývl na barmanku. Ta už po tolika letech dobře věděla, co si někdejší hvězda klubu přeje k pití. Kryštof ho doslova srazil do kupy prázdných papírových beden. Skladiště bylo za dvojitými dveřmi, takže hluk z baru byl tak poloviční. Jen občas, když se otevřely dveře a barman vsunul prázdné bedny, zaútočily beaty na uši obou mladých mužů. Kryštof zhodnotil svoji rovnováhu a raději se také posadil. Ale jeho otázka visela pořád ve vzduchu. „To je mi tedy uvítání, to ti povím. Já v ničem nejedu. Jen jsem měl ně­ jaké rodinné trable. Proč myslíš, že jedu nějakou levotu?“ vyzvídal Vítek.

Kryštof se koukl okolo a pak potichu, ale důrazně spustil: „Hele, od toho tvýho posledního hraní tady jdou za tebou špatný zprávy. Nikde nehraješ.

Všichni si myslej, že máš potíže. Před tejdnem tady ale dokonce byli oni,“ ztišil hlas a pokračoval, „slepejši. Nic mi neřekli, ale byl bych blbej, kdybych to nepochopil. Pořád se ptali, jestli mladý to tvoje hraní ještě pořád baví a tak. Pak se jakoby náhodou ptali, jak že to je s tou mojí licencí a kdy že se bude muset prodlužovat. Já jsem dělal, jako že vůbec nevím, o co kráčí, ale mně i jim bylo jasný, co mezi náma stojí.“ Pak se odmlčel a pokračoval: „Hele brácho, mrzí mě to, ale bez jakých­ koliv výčitek tě podtrhnu. Jestli ses do něčeho namočil, dávám od tebe ruce pryč.“ „Co to meleš?“ Vítek jím začal třást. „Já v ničem nejedu! Nejedu. Ako­ rát jsem pohřbil tátu. To je všechno.“ Omámené tělo gumově kopírovalo pohyby, jak jím Vítek třásl.

140

vir.indd 140

12.05.2022 11:11:36

Pak ho pustil a vypálil: „Slepejši? Co proboha o mně mohli chtít vědět?“ Kryštof na sebe narovnal dvě bedny a znovu si sedl: „To ti mám jako říct já, v čem jedeš? Ty seš mi dobrej!“ Vítek se nadechoval, ale pak se zarazil a mlčel. Nakonec jen nepřítom­ ným hlasem dodal: „Promiň. Dík, žes mi to řekl. Nevíš náhodou, jak si stojím jinde?“ „Je to bída, zdá se, že si na indexu úplně všude. Všude tě asi vykopnou.

Tedy jestli nenarazíš na dostatečně velkýho blázna, který by se vzepřel epoletám. Hele, mě to fakt mrzí, že…“ „Dobrý, dobrý. Moje věc. Přinejhorším mě zaměstnáš jako barmana, ne?“ trochu nuceně se rozesmál Vítek.

Kryštof mlčel a tupě zíral na špičky bot. Vítek ho chvíli pozoroval, pak beze slova vstal, rozrazil dveře a vrhnul se do teplého a dusivého štěstí pá­ teční noci. Dost nevybíravě si razil cestu skrz změť tancujících těl a vyrazil na vzduch. Tam se zastavil. „Hej, ty, tys tu hrál!“ Vítek se podíval směrem, odkud slyšel hlas. O špinavou omítku se opí­ ral chlapík, viditelně si užívající konec týdne. Vypadal neškodně opile. „Chceš?“ a podával mu zpola plnou láhev čehosi.

Vítek spolknul několik nadávek. Pak se vrátil do reality. Zlost z něj vypr­ chala. Podíval se přes rameno. Do klubu se vrátit nemůže a střízlivý domů stejně nedojede. Bez zaváhání sáhl po láhvi. Podle vůně ucítil tequilu. Dal si dva malé loky a také se opřel o špinavou stěnu vedle opilce. Bylo mu najednou lépe. Z nebe padaly vločky. Bylo je však možné spatřit až asi pět metrů nad zemí, kde začínalo zimní tmu prosvětlovat osvětlení. Vítek se chvíli koukal na vločky, které stačily dopadnout až na haldy sněhu u krajů silnic. Zde nebyly postranní proudy teplého vzduchu, a tak nic nerušilo uklidňující zimní mrholení deště a sněhu. Na jazyce stále převaloval chuť. „Tak hraješ tu mladým, nebo ne?“ Vítek trhnul hlavou a po vteřině zaregistroval svého společníka. Už bez podráždění, zato se sarkasmem odpověděl: „Jo, jo, kdysi…“ 141

vir.indd 141

12.05.2022 11:11:36

„Proč ten minulý čas, mistře?“ Vítek se usmál. Profesionální opilci, kteří jsou ironičtí, jsou někdy i tro­ chu snesitelnějšími společníky než jen pátečním pivem ohlodané hlavy. „Tak, nějaké problémy.“ „Snad ne další mladý umělec na indexu těch nahoře?“ Vítek se rychle podíval na kývajícího se muže před čtyřicítkou. „Co ty o tom víš?“ „Ale, jsem přeci jenom trochu starší než ty, a tudíž zklamanější. Svůj čas trávím po barech a poslouchám. Abych se trochu oklamal, tak alespoň chodím do podniků, kde se něco děje. Prostě nedokážu koukat na podobné typy jako jsem já. Ale asi nejsem sám, z tohodle podniku mě už také vyho­ dili. Prej odrazuju mladý, aby tam utráceli. Kecy..“ „Hele, co o mně víš, řekni to.“ „Jen mě nech dopovědět. Lidem mého typu někdy trochu trvá se vyjá­ dřit. Dohromady vlastně nic. Jen jestli jsi Levin, co dotáhl dávno mrtvý mistry od spinetu do klubů a mezi mladý, tak o tobě se před dvěma týdny mluvilo v každý zajímavější putyce, kam sem vlez. Prej maj na tebe pifku.

Prej seš na indexu slepejšů…“ Vítek už neposlouchal a vydal se do zasněžené noci. Hlas opilce se ztrá­ cel v křupání sněhu pod Vítkovýma nohama. Měl pocit, že musí o něčem přemýšlet, ale nevěděl o čem, ani nebyl schopen srovnat si myšlenky. Navíc mu byla zima. Ale to mu vadilo ze všeho nejméně. Naopak měl pocit, že se zimou zalézající za kabát nějak a za něco trestá. Nevěděl ale, proč a za co. Šel sám ulicí. Chvíli v plném světle lampy, pak se na chvíli ztratil ve stínu a zase se vynořil. Pod nohama mu chroupal sníh. Najednou měl pocit, že nemůže dýchat, a strhl ze sebe přísavnou roušku. Kdyby šel na rušnější třídě plné kamer, už by mu z účtu odcházela mastná pokuta za porušení protiepidemických nařízení.

142

vir.indd 142

12.05.2022 11:11:36

David Klimeš

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2022 jako svou 456. publikaci Redakce Adam Záleský Jazyková redakce Klára Bláhová Ilustrace, grafická úprava a obálka Zdeněk Trinkewitz Sazba písmem Karmina a NeueHaasUnica Stará škola (www.staraskola.net) ePUB a MOBI Stará škola (staraskola.net) Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání první, 196 stran, TS 13.

ISBN 978-80-7470-424-6 ISBN 978-80-7470-425-3 (MOBI) ISBN 978-80-7470-426-0 (ePUB) Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 249 Kč

vir.indd 196

12.05.2022 11:11:38

David Klimeš je novinář a pedagog. Vystudoval historii a žurnalistiku.

Publikoval odborné knížky (naposledy Doporučeno nezveřejňovat. Fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu, 2022) i popularizační knížky (naposledy Česko versus budoucnost: naše dnešní krize a jak z ní ven, 2020). Nyní to zkouší s beletrií.

ISBN: 978-80-7470-424-6 Doporučená cena 249 Kč

David Klimeš

Vítek nemá úplně dobré vztahy se svým otcem. Dobře ale ví, jak by zareagovaly úřady, kdyby se o něj alespoň trochu nestaral. Vztah plný nudy a prázdna prolomí nezvyklý rodinný výměnný obchod – syn si může půjčovat otcovy staré vůdcovské uniformy pro své večerní hudební show, ale za každou zápůjčku si musí poslechnout či přečíst kus pohnuté historie první půle 21. století, která rozhodně neodpovídá oficiálnímu dějepisu. Známé revoluční letopočty se míhají před očima, ale v úplně jiných souvislostech, než jaké se memorují ve školách. Vítek začíná pochybovat o dosud bezrozporné státní ideologii pomoci potřebným. Naivně si myslí, že se střetu se systémem dokáže vyhýbat a cíleně volí životní sešup. Pro koho a čím by mohl být vůbec ještě podstatný? Jak moc se plete…

David Klimeš